Skeptik medituje 10 dní v kuse: tady je, co se stalo

Foto: Unsplash

Skeptik medituje 10 dní v kuse: tady je, co se stalo

Co se týče klidu, nejsem zrovna typ, který by se dal považovat za přehnaně výkonného. Živě si vzpomínám na první den své první "velké holčičí" práce po vysoké škole - v deset hodin dopoledne jsem si říkala: "Počkej, tak já prostě sedím. Celý den. A to je všechno? Sedím?" A tak jsem začala přísně dodržovat každodenní cyklus pití tun vody jen proto, abych mohla zajít do chladicího boxu a doplnit si vodu do džbánu. Dala jsem si záležet na tom, abych se naučila jména všech svých spolupracovníků, zastavila se, abych se zeptala na jejich domácí mazlíčky a na jejich přelité zeleninové zahrádky, pak jsem si odskočila na záchod, naplnila láhev s vodou a znovu si odskočila na záchod. Pochopili jste to. A po téměř patnácti letech mé kariéry jsem jen o něco méně nervózní (pokud zrovna neprobíhá maraton seriálu Real Housewives, v tom případě máte mou plnou pozornost, aniž byste se vrtěli).

S myšlenkou na meditaci jsem si pohrávala už dříve, a to díky vstřícnému pošťouchnutí terapeuta, kamarádky nebo manžela, který se meditaci věnuje pravidelně, jako by se jednalo o zen. Obdivuji a dokonce závidím lidem s jakoukoli měřitelnou dávkou pohody a meditace mi vždycky připadala jako hezká myšlenka, ale také velmi... jak se tomu říká? Požitkářství? Prostě bych... seděl? A nebýt produktivní (nebo alespoň podle přehnaných měřítek amerických mileniálů, která mi byla podsouvána, což je úplně jiná esej)? Právě na toto téma se mě jednou můj terapeut zeptal, čeho se tak bojím, a já jsem mu nedokázala dát jasnou odpověď. Ne že bych se bála, jen jsem prostě nechápala, o co jde, a v té době jsem se o to ani nijak zvlášť nesnažila. Myslím, že jsem se také obával nudy, příliš dlouhého sezení s vlastními myšlenkami, toho, co by se mohlo vloudit a jestli bych s tím dokázal spočinout - zachytit to, řešit to a pak to zase pustit na svobodu.

Bála jsem se nudy, příliš dlouhého sezení s vlastními myšlenkami, toho, co se do nich vkrádá a jestli s tím budu schopná spočinout - zachytit to, řešit to a pak to zase pustit na svobodu.

Před těmito deseti dny, o kterých mluvím, jsem se meditaci nejvíce přiblížil, když jsem uběhl několik kilometrů. Moje mysl se rozplývala, myšlenky se rozplývaly jako těžké mraky, mé tělo se nezabývalo ničím jiným než cyklickým rytmem mého těla, které mě neslo prostorem. Až donedávna to byl jediný okamžik, kdy jsem pocítil opravdový klid a úlevu. Jediná chvíle, kdy jsem mohla umlčet svůj mozek a jeho kakofonii starostí, úkolů, vzrušení nebo bolesti srdce. Jen svůj dech, nohy a neochotu to po šestém, sedmém nebo desátém kilometru zabalit a vrátit se ke svému jinak bouřlivému mozku.

Člověk by si myslel, že po tak okouzlujícím zážitku (když pominu holenní třísla) se ho budu snažit co nejčastěji zopakovat jiným způsobem. Ale to si zase myslíte špatně.

Nechci si to přiznat, ale možná mě k tomu, abych začal uvažovat o tom, že bych něco z toho náhlého zastavení využil, přiměla až facka roku 2020 (ty taky, 2021), klid hrubým násilím. A nemyslím "využití" ve smyslu produktivity, ale třeba introspekce, u které jsem si já osobně potřeboval doslova sednout.

A tak jsem se z nedostatku vína a nápadů rozhodla, že meditaci prostě zkusím. Deset dní, deset minut denně. Jen abych zjistil, co se stane.

Moje první schůzka byla nepříjemná. Náhodně jsem si v aplikaci vybral třídu (což mi připadalo neintuitivní, ale možnosti jsou tu omezené, přátelé), posadil jsem se celý vysoký a rovný a sám pro sebe jsem si posteskl nad tím, jak neuvěřitelně otřepaná je hudba. Můj pokus byl stejně polovičatý jako polovičatý, ale technicky vzato to byl pokus.

Druhý den jsem slíbil, že to pořádně zkusím, melodie křišťálové harfy a tak. Celou dobu jsem měl zavřené oči. Soustředila jsem se na svůj dech. Snažila jsem se aktivně nemyslet na další schůzku, na plány na večeři nebo na to, jestli se moje batole pokakalo. Hlavně jsem si uvědomila, že celé to osvobození od myšlenek je pro mě velmi těžké. Nebyla jsem v tom dobrá.

A právě to, že jsem se spletl, že mi to nejde, že to nechápu, se ukázalo jako část, které jsem se celou dobu obával. Řekl jsem si, že možná, jen možná, proto se meditaci říká praxe. Cvičení klidu, naprosté přítomnosti, je nutné znovu a znovu a znovu.

Někde uprostřed svého desetidenního experimentu jsem si vybrala meditaci zaměřenou na přijetí. Instruktor (otázka pro nováčky, ale říkáte jim instruktoři? Dělám to správně?) toho moc nenamluvil, ale v jednu chvíli položil velmi trefnou otázku: "Je něco, co je pro vás těžké přijmout?" "Ano," odpověděl jsem. A já jsem se zhroutila. Otevřela jsem se, vylila na sebe slané slzy a sopel a chvíli trvalo, než jsem ten nepořádek posbírala. Pravdou je, že to bylo očištění chaosu, které už dávno mělo přijít.

Bylo třeba nedělat vůbec nic, jen sedět, být potichu, nervózní a poněkud zahořklý, abych zjistil, že nedokážu přelstít ani jednu z nepřijatelných položek na seznamu mých starostí.

V té době jsem se s mnohým nedokázal smířit. Je toho hodně, s čím se stále nemohu smířit. Vlastně je toho příliš mnoho na to, abych to sem na tento věčně rozsáhlý internet napsal. Bylo toho také hodně, o čem jsem si namlouval, že bych se s tím mohl smířit, jen kdybych se překonal, předehnal, překonal. A stačilo nedělat vůbec nic, jen sedět, tiše, nervózně a poněkud zatrpkle, abych zjistila, že nedokážu přechytračit ani jednu z nepřijatelných položek na seznamu mých starostí.

Mých deset dní uplynulo a co jsem se naučil? Možná, že meditace nakonec není tak špatná. Neočekávám, že budu natolik pilná, abych v ní pokračovala denně (pořád bych raději běhala), ale budu ji přidávat tak často, jak jen to půjde. Neočekávám také, že budu mít pokaždé neuvěřitelně vlivnou meditační praxi s tak laserově zaměřenými otázkami. I když se ukázalo, že mi pomáhá rozklepat čelist, zvýšit sebeuvědomění a chránit svůj klid. Slušné výhody, pokud se ptáte mě. Takže považujte tohoto skeptika za docela obráceného; svým amatérským a stále ještě docela energickým způsobem.

Zdroje: witanddelight.com, Unsplash.com

Podobné články

0 Komentářů

Napište komentář